Co se může pokazit hned na startu kariéry sociálního pracovníka

Autor textu: Aneta Kolková

Když jsem hledala informace o tom, co říká odborná literatura o situaci začínajících sociálních pracovníků, narazila jsem na fakt, že v rámci českých zdrojů je informací poskrovnu. Zabrousila jsem proto na zahraniční weby, kde je tomuto tématu věnován větší prostor. Vnímám, že je důležité vědět, s jakými obtížemi se v počátcích své kariéry setkávají, abychom jim mohli zajistit dostatečnou pomoc. V tomto článku se proto blíže zaměřím na to, jaké pocity a myšlenky se mohou honit v hlavách těch, kteří jsou v praxi první měsíce.

Rozhodně tím nechci říct, že přehled je univerzální a obsahuje všechny možné varianty situací. Zároveň vůbec nevylučuji, že někdo nenaráží ani ve svých počátcích na překážky, je tak spokojený a nic mu nechybí. Moc bych si přála, aby takových absolventů bylo co nejvíce. Jak jste své začátky prožívali vy? Co vám pomáhalo a co vám doslova lezlo na nervy?

Smutek

Velmi často říkám, že sociální práce funguje tam, kde se něco pokazilo. Každý den se tak setkáváme se těžkými životními příběhy, které na nás působí. V počátcích naší praxe však nemusíme mít dostatečně osvojeny mechanismy pro to, abychom na sebe příběhy našich klientů nenechali působit až moc. V noci se tak můžeme budit obavou o klienta a práci si tak neustále prolínat se svým osobním životem. Vzpomínám si na jednu svou klientku, s níž jsme plánovaly útěk od jejího partnera, který ji týral. Už jsme byly domluvené na termínu, kdy si sbalí své věci a já ji doprovodím na druhou část republiky na místo s utajeným pobytem pro její bezpečí. Stalo se mi, že jsem před plánovaným odjezdem u sebe doma přemýšlela, zda jí zrovna partner neubližuje a zda se naše akce vydaří. Právě proto schopnost vlastní citové ochrany vnímám jako klíčovou pro to, abychom se nesetkali se syndromem vyhoření.

Ten, kdo sám o sebe pečuje dobře a zvládá vyvážit svůj pracovní a osobní život, je výrazně chráněn právě před pocity vyhoření. V reflexi toho, jak se cítíte a co potřebujete, vám může pomoct také pravidelné psaní deníku nebo alespoň krátkých poznámek.

Nedostatek podpory ze strany vedení

Mít dostupné a podpůrné vedení v organizaci není samozřejmost. Přitom právě v začátcích profesní dráhy může sehrát klíčovou roli možnost učit se od zkušenějších kolegů a vedoucích, ptát se, dělat chyby a dostávat zpětnou vazbu v bezpečném prostředí. Pro mnohé začínající sociální pracovníky je vedoucí zároveň důležitým orientačním bodem – někým, kdo pomáhá dávat práci smysl v širším kontextu.

Zkušenosti z praxe ukazují, že pokud podpora chybí, může to výrazně ovlivnit spokojenost v práci i rozhodování o dalším setrvání v organizaci. Ne vždy se však jedná o ,,špatné úmysly" – někdy je vedení přetížené, samo bez podpory, nebo nemá dostatečné manažerské dovednosti, přestože je odborně velmi zdatné.

Co dělat, pokud máte pocit, že vám vedení vaše začátky příliš neusnadňuje? Prvním krokem může být pokus o otevřenou komunikaci – pojmenování toho, co by vám pomohlo (např. jasnější zadání, častější konzultace, čas na adaptaci). Pokud byste se setkávali s předsudečným nebo diskriminačním jednáním (např. na základě věku, pohlaví, sexuální orientace či etnicity), je důležité vědět, že takové chování je nepřípustné a je na místě ho řešit – ať už se širším vedením organizace, nebo prostřednictvím dalších dostupných mechanismů ochrany.

V situacích, kdy vedení funguje dlouhodobě nevyhovujícím způsobem vůči většině zaměstnanců, může být na místě zvážit vlastní možnosti. Zda existují způsoby, jak v práci zůstat (např. díky dobrému týmu, smysluplné náplni nebo jiným výhodám), nebo zda pro vás bude zdravější hledat uplatnění jinde. Pokud se rozhodnete odejít, vyplatí se odcházet důstojně a s respektem a nepálit za sebou mosty – a to třeba kvůli kontaktům nebo referencím, které by se vám mohly v budoucnu hodit. 

Nízké ohodnocení

Zde mám na mysli finanční ohodnocení sociální práce. Přesto, že jsou již patrné snahy o dorovnání platu sociálních pracovníků vůči dalším pomáhajícím profesím, jsou v našem oboru ještě značné rezervy. Velmi se liší také finanční ohodnocení dle konkrétní oblasti sociální práce a typu organizace. Obvykle platí, že finanční ohodnocení v sociálních službách, které byly zřízeny veřejnými institucemi, je vyšší. V počátcích své kariéry taky můžete narážet na pocit, že množství vaše pracovní nasazení je obrovské, jiní zaměstnanci organizace však dostávají vyšší plat ( i když přesné informace o výši platu jednotlivých lidí nebývají sdíleny se zaměstnanci). Na druhou stranu vidina možnosti kariérního růstu, souvisejícího s růstem mzdy, může působit také motivačně pro to, aby pracovník v organizaci setrval a pracoval na sobě.

Často také dochází k tomu, že nástupní plat je zvyšován po ukončení zkušební doby nebo po jednom odpracovaném roce. Vzpomínám si, že pro mě bylo nezvykem, že jsem s ukončením studia přišla o veškeré studentské slevy a výhody (například sleva na jízdné, do kulturních institucí, apod.). Náklady na běžný život se tak zvýšily.

Jak mít tedy finance pod kontrolou? Určitě je dobré si své náklady dobře zmapovat a zapsat. Kolik financí potřebujete pro uhrazení toho nejnutnějšího (bydlení, strava, hygiena, pravidelné platby, telefon atd.), a jaký příjem těmto nákladům odpovídá? Výhodou je také finanční stránku zaměstnání a její vývoj diskutovat ještě před nástupem. Díky tomu budete vědět, co můžete a co naopak nemůžete čekat.

Zároveň je důležité být trpělivý a realistický. Není možné chtít všechno hned.

S vyššími zkušenostmi pro vás také bude jednodušší vyjednávat o navýšení mzdy, protože budete mít argumenty, o něž se budete moci opřít (např. příklady úspěšných intervencí, absolvované další kurzy a vzdělávání nebo další specifické znalosti z praxe). Na takové vyjednávání se vyplatí být dobře připraven, mít nachystány podklady ke svým dovednostem a úspěchům a ptát se.

Nuda

I když vás to možná překvapuje, i to se může stát. V práci pro vás může být složité najít produktivní činnost a naplnit tak celý pracovní den. A čím nudu zahnat? Zkuste se nejdříve zamyslet nad tím, jestli do své práce vkládáte maximum úsilí. Nevyhýbáte se náhodou úkolům, které pro vás nejsou snadné nebo které vás nebaví? Můžete se také spojit se svým vedoucím a zeptat se ho, zda by pro něj bylo v pořádku, pokud byste udělali nějakou práci nebo úkol navíc. Podobně můžete zkusit promluvit také s kolegy. Možná vám rádi delegují nějakou svou práci. Stav nerovnováhy v pracovních náplních může souviset s nějakou nedávnou reorganizací ve službě nebo s jinými změnami. Když vás vedení podpoří, můžete svou volnou kapacitu vyčlenit také pro své další vzdělávání. Zažila jsem chvíli, kdy právě změna struktury organizace, spojená s odchodem jednoho a příchodem nového zaměstnance způsobila, že nebylo možné vykonávat běžnou práci (nebyl třeba počítač nebo telefon). Právě tuto omezenou dobu jsem pak využila pro získání hlubších znalostí.

V případě, že by stav nudy trval dlouhodobě a vy jste neviděli možnost jak to změnit, možná by pro vás byla dobrá změna pozice nebo působiště. Přeci jen v práci trávíme hodně svého života a tak nám musí dávat smysl. A platí, že každá zkušenost se může někdy hodit.

Papírování a nekonečná administrativa

S největší pravděpodobností jste do oboru vstupovali s vizí přímé pomoci lidem, ale realita praxe vás může zaskočit svými nároky v oblasti papírování.

Začínající pracovníci se často potýkají s nedostatkem informací a zdrojů, aby vše zvládli, což se v každodenním provozu projevuje právě pocitem, že jsme zaplavení formuláři, záznamy a reporty. Nebudu lhát, když řeknu, že mnoho institucí klade na sociální pracovníky požadavky týkající se sběru důkazů a dat. Tato byrokracie vás může frustrovat, protože vás zdánlivě "odtrhává" od klienta. Je však důležité vnímat administrativu jako nástroj ochrany – vaší i klientovy a také mnohdy jako způsob, kterým "skládáme účty" společnosti a těm, kteří naši práci financující.

Pokud máte pocit, že vás administrativa pohlcuje, zkuste se poradit s mentorem/nadřízeným, jak si lépe nastavit objem povinností. Využijte také schopnost kritického myšlení, kterou vám dala škola, k efektivnímu třídění podstatných a nepodstatných informací, případně i technologické inovace pro usnadnění rutinních úkolu (např. vyhledávání a revize zápisů přes AI nástroje).

Ne-bezpečí v práci

Sociální práce je jedním z nejvíce prakticky zaměřených oborů, což s sebou nese i rizika spojená s osobním bezpečím. I když se někdy soustředíme primárně na psychickou ochranu a prevenci vyhoření, fyzické bezpečí je neméně důležité a je naší základní potřebou. Při návštěvách v terénu nebo při práci s agresivním klientem nikdy neriskujte. Seznamte se s bezpečnostními protokoly a pokyny vaší organizace (např. hlášení polohy kolegům, ochranné pomůcky).

Pokud se cítíte v ohrožení, je v pořádku říct si o pomoc nebo o doprovod zkušenějšího kolegy. Nezapomínejte, že profesionálem se člověk teprve stává a učit se odhadnout riziko je součástí tohoto procesu. Zároveň je ale také pravdou, že naše pracovní hranice se budou různě proměňovat ve vztahu k měnícímu se kontextu. Bohužel někdy pouze zkušenost s atakováním našich hranic povede k jejich jasnějšímu vymezení v budoucnu a budování schopnosti vyjednávat. Třeba v situaci, kdy přijdete ke klientovi domů na domluvenou schůzku a přivítá vás smečka volně pobíhajících divokých vlčáků, která si vás málem zmýlí se svou kořistí (to je mimochodem přímo má zkušenost, která zdaleka nebyla úsměvná).

Otazníky a ,,systém"

V praxi se pravděpodobně setkáte se situací, kdy sice teoreticky víte, jak postupovat, ale v realitě narazíte na systémové bariéry. Může být frustrující, když se snažíte někoho podpořit, víte, co je pro něj důležité, ale realita jde proti aktuální potřebě člověka, který sedí před vámi (např. nefunguje spolupráce s policií, soudní řízení jsou zdlouhavá, parametry naplnění projektu nedávají smysl).

Dilemata jsou denním chlebem sociálního pracovníka a neexistuje na ně univerzální návod.

Právě v těchto chvílích je klíčová supervize nebo intervize v týmu. Možnost sdílet své pochybnosti a hledat rovnováhu mezi zákonem a lidskostí vám pomůže posílit vaši profesní jistotu. Pamatujte, že jako sociální pracovníci dokážete myslet jinak, a tento nadhled je vaší obrovskou výhodou při řešení složitých etických otázek.

Naštvání na školu

V závěrečné části přidám mé ryze osobní téma. Myslím si totiž, že právě vlastní zkušenost jiného člověka a vědomí, že se všichni můžeme cítit během svých prvních měsíců v praxi nějak nepříjemně, může způsobit, že tato témata budeme více otevírat a pomáhat si navzájem. Ve svých prvních měsících praxe jsem narážela na to, že jsem teoreticky věděla, s jakými strukturálními problémy situace mého klienta souvisí, prakticky jsem ale spoustu věcí nedokázala. Pamatuji si, že jsem se zlobila na svou vysokou školu, že mě na praxi dostatečně nepřipravila. Škola pro mě byla viníkem toho, proč se cítím nejistá. Postupem času jsem však zjistila, že mě škola naučila přemýšlet o situaci mého klienta jinak, než jak přemýšlí ti, kteří si studiem neprošli.

Právě schopnost kriticky myslet v konečném důsledků vnímám jako obrovskou výhodu studia sociální práce. Stále však vidím jako zásadní pracovat na propojení teoretické a praktické výuky, protože jsme jeden z nejvíce prakticky zaměřených oborů vůbec.

Naše práce zdaleka není jednoduchá. Kdyby taková byla, nebylo by zapotřebí regulovat a nastavovat požadavky pro její vykonávání. Nemuseli bychom absolvovat žádné teoretické lekce ani praktické nácviky. Jestli se tedy setkáváte s potížemi na začátku své profesní kariéry, je to normální. A normální je také říct si o pomoc.