Individuální studijní plán – jaká je realita?

Autor textu: Zana

Co je Individuální studijní plán?

Individuální studijní plán (ISP)– možnost pro studenty základní, střední nebo vysoké školy studovat podle individuálních podmínek, které jim umožní studovat s komfortem dle jejich osobních potřeb.

O ISP je možné žádat z vícero důvodů – tím nejčastějším jsou nějaké zdravotní potíže či omezení (psychické i fyzické), osobní důvody, či další důvody jako například činnost ve vrcholovém sportu. Je to tak možnost pro studenty, kteří nejčastěji nemohou docházet fyzicky do školy dle běžného rozvrhu, studovat plnohodnotně na individuálních podmínkách dle jejich potřeb.

ISP nejčastěji upravuje povolený limit absence, formu zkoušení, nebo čas na zkoušky. Ale ISP je vytvořený každému na míru podle potřeb jedince, závisle na jeho omezeních a na možnostech samotného vzdělávacího institutu.

V teorii je tedy ISP skvělá věc pro studenty a studentky, kteří se stále chtějí vzdělávat, ale jejich osobní život jim nedovoluje skloubit běžné prezenční studium s ostatními aspekty jejich života.

Teoreticky vše funguje perfektně a jednoduše. Jakmile student dodá potvrzení pro daný důvod ISP (lékařská zpráva, potvrzení o aktivní účasti ve vrcholovém sportu apod.), škola po domluvě se studentem (v případě věku studenta pod osmnáct let i s jeho zákonným zástupcem) vytvoří studijní podmínky přímo na míru pro daného studenta – možnost vyšší absence, šance docházet pouze na zkoušky, nahrazení určitých povinností jinými apod.)

Jak to ovšem funguje v praxi? Je vše takhle jednoduché a přímočaré? Respektují všichni individuální podmínky a je přístup ze všech stran férový? Zeptala jsem se několika studentů, kteří mají s ISP zkušenost, aby mi řekli, jaká je právě jejich zkušenost s férovostí, tolerancí a celkovým přístup jejich okolí k takovému studiu.

První tázaná studentka

Prvním tázaným byla studentka, která po do dobu dvou let dělala vrcholový sport a měla pro vystavený ISP. Samotné zařízení plánu prý bylo jednoduché, ale následné pravidelné dokládání potvrzení a papírování už bylo složitější. Což by až takový problém možná nebyl a ze strany střední školy to bylo i naprosto pochopitelné. Na druhou stránku chování některých vyučujících už problém byl. Zatímco vedení školy se postavilo na stranu studentky, někteří učitelé ISP absolutně nerespektovali, což vrcholilo až k postavení se k případu jako šikaně ze strany učitele.

Od pomluv, přes bezdůvodné, pravidelné špatné hodnocení, až k různým schválnostem pouze za absenci, která skrze ISP byla uznána jako v pořádku a oprávněná.

Další nepříjemná překážka nastala ze strany spolužáků, kteří si ke studentce již nevybudovali vztah a v podstatě ji nikdy nepřijali do kolektivu, a to i po skončení ISP a následného řádného nastoupení do prezenčního studia na poslední dva roky střední školy. Tato situace vyvrcholila v šikanu ze strany spolužáků. Toto již vedení školy nijak aktivně neřešilo.

Přestože se tedy vedení školy postavilo na stranu studentky při samotném zařizování ISP a následným potížím se učiteli, problém šikany a vztahů mezi spolužáky již vyřešen nikdy nebyl.

Druhá tázaná studentka

Studentka, které jsem se tázala jako druhé, měla ISP ze zdravotních důvodů. ISP ji dovoloval taktéž nezapočítávat absenci podle norem školy a mohla tak chybět více, než si mohl dovolit běžný student bez zdravotního handicapu.

Díky příjemnému učitelskému sboru, a hlavně třídní učitelce studentky vše probíhalo hladce a dokonce s obrovskou podporou a snahou o její komfort v hodinách, na které se studentka dostavila.

Ze strany spolužáků si sama studentka není vědoma jakéhokoliv nepříjemného přístupu či cíleného nezačleňování. Odůvodňuje to tím, že se jednalo o malý kolektiv, kde psychické zdravotní problémy byly časté a nebylo to tak takové tabu, jako na jiných školách. Přesto však vzpomíná, že u jedné její kamarádky a spolužačky, které se získání ISP nepodařilo, už bylo vše o dost jiné a náročnější jak ze strany vedení, tak ze strany kolektivu.

Třetí tázaná studentka

Poslední tázaná byla taktéž studentka střední školy, která měla ISP ze zdravotních důvodů po celou dobu střední a až na vysoké škole se ji daří studovat bez ISP, jelikož se její stav zlepšil.

Taktéž vyjádřila, že samotné zřízení ISP byl jednoduchý a přímočarý proces, při kterém ji všichni vycházeli vstříc a vedení vytvořilo podmínky, které studentce pomohly a vyhovovaly. Jednalo se o možnost brzkého odchodu ze školy v případě, že se dívka necítila dobře a možnost kdykoliv odejít ze třídy ven, pokud se jí udělalo špatně. Taktéž byla individuálně domluvena možnost vyhnout se určitým typům zkoušením a nahradit si zkoušení jinak.

Vedení školy po celou dobu studia studentce vždy ochotně vyšlo vstříc a snažilo se pomáhat, jak jen mohlo. Samotní učitelé už pak ISP respektovali v různých mírách. Zatímco na některých hodinách se studentka cítila příjemně a dobře, na její zdravotní stav byl brán ohled a její potřeby byly respektovány, samozřejmě se našli i takoví vyučující, kteří zdravotní potíže studentky bagatelizovali a podmínky ISP občas vůbec netolerovali – v takových případech se muselo i občas opakovaně chodit za vedením školy, které situaci řešilo.

Po celou dobu studia také nebyl dostupný školní psycholog. Dnes už běžná praxe na většině škol. Školní psycholog je nejjednodušeji dosažitelná pomoc pro studenty dané školy, která může pomoc studenty nasměrovat a v případě potíží s učiteli právě takové konflikty řeší. Jelikož na dané škole toto nebylo dostupné, bylo pro studentku o to těžší si stát za svým ISP a situace opakovaně řešit.

Ze strany spolužáků studentka vnímala určitou zvědavost a nepochopení, proč ona může mít speciální podmínky a ostatní ne – můžeme tedy říct, že se jednalo o určité nepochopení a v nějakých případech až závist, která ale pravděpodobně pramení právě z toho nepochopení a vyústila ve formu šikany. Učitelé, kteří tuto lhostejnost a bagatelizaci často začali a následně tolerovali, v situaci určitě nebyli zdrojem, o který by se studentka mohla opřít.

Čtvrtá studentka s ISP – autorka textu

A na závěr poslední studentka s ISP, samotná autorka článku. ISP jsem měla dva roky na střední škole a následně s ním pokračuji i při studiu na vysoké škole.

ISP mám ze zdravotních důvodů po dobu nyní již téměř tří let. Při samotném zařizováním, když jsem se konečně o možnosti ISP dozvěděla, jsem neměla žádné potíže. Stejně jako další tázané souhlasím, že proces je jednoduchý, a i sama jsem vnímala ochotu a chtíč ze strany školy mi vyjít vstříc.

Samotné studium pak již probíhalo také mnohem lépe a příjemněji – samotný ISP fungoval perfektně. Problém, ostatně jako vždy, jsou lidé. Zatímco jsem taktéž měla obrovské štěstí s třídním učitelem na střední škole, někteří další učitelé už tak tolerantní a chápaví nebyli – dostalo se až na výměnu vyučující pro celou třídu na jeden z předmětů.

Ze strany spolužáků určitě taktéž vnímám velkou izolaci – částečně ale i proto, že jsem na střední byla součástí velkého kolektivu (32 studentů na jednu třídu) a zkrátka tam je mnohem těžší utvořit celistvý kolektiv. S postupem času ale vnímám velkou ochotu spolužáků mi vždy vyjít vstříc, když jsem potřebovala zaslat nějakou látku či zápisky z hodin, na kterých jsem nebyla.

Mé problémy se vždy řešili soukromě a individuálně. U ostatních dotázaných ovšem taková zkušenost nebyla – naopak vše bylo vysoce nediskrétní a často i nadhazované ve špatném světle přímo od samotných vyučujících.

Vnímám lehký rozkol mezi tím, jak se ISP řeší na VŠ a jak na střední. Systém je nejednotný a člověk si občas není jistý, kdy, za kým a s čím přijít, aby měl vše v pořádku. Taktéž je občas problém komunikaci s vyučujícími, kteří nemusí vždy být ochotní vyjít vstříc podmínkám, které ISP stanovuje.

Osobně tedy ISP vidím jako úžasnou možnost spojení studia a osobních potřeb, ať už z důvodů zdravotních či jiných osobních. Většina z nás, kdo ISP mají, se stále chceme vzdělávat – všichni z tázaných buď právě studují VŠ (¾) či úspěšně dokončili střední vzdělání maturitou (¼). Rozhodně tedy nelze vnímat ISP jako, že se ,,chceme ulívat", nebo že ISP ,,máme jen tak".

U studentů s ISP se skutečně jedná o dokument, který se vydává pouze při potřebě, která je nejčastěji rozhodnuta lékařem či jiným odborníkem, když už nezbývá další možnost.

Otázkou je, zda se něco takového dá řešit diskrétně a pak do jaké míry diskrétnosti. Také u dotázaných, a určitě pro studenty u každého kolem z nás, můžeme pozorovat jiný přístup u každého, který je často založen na individuálním přístupu daného člověka k problému. U vyučujících, kteří se sami potýkají s nějakou formou zdravotních postižení v blízkém okolí často lze vnímat vyšší úroveň tolerance, zatímco jiní problém bagatelizují a očerňují – něco, co studenta od učení odradí a motivuje možná tak k ukončení studia.

Myslím si tedy, že každá vzdělávací instituce by pro takový případ měla mít školního psychologa, který se aktivně bude vzdělávat a dohlédne se, že je na škole opravdu s cílem pomáhat studentům a že se tak opravdu děje.

Na základě toho, jak bylo například na mojí střední škole, lze pořádat různá vzdělávací sezení se všemi třídami a samozřejmě i odborné školení pro vyučující, kde lze vysvětlit, co ISP je, proč ho někteří studenti potřebují a proč je důležité to respektovat. Něco takového v dlouhodobém hledisku nepomáhá nejen samotným studentům s ISP, ale nám všem okolo, kteří tak můžeme podpořit ty, na kterých nám záleží a můžeme se naučit vzájemné toleranci.