Je „lítost“ vůči osobám se zdravotním postižením morální?
Autor textu: Tina Rozsypalová
Lítost bývá považována za jeden z nejzákladnějších lidských pocitů. Když vidíme utrpení druhého, "je nám ho líto". Ve veřejném prostoru je lítost často chápána jako projev empatie, lidskosti nebo dobrých úmyslů. V kontextu osob se zdravotním postižením se však tento pocit stává problematickým.
Je lítost morálním postojem? Nebo naopak posiluje nerovnosti, které se sociální práce snaží zmírňovat?
Co vlastně myslíme lítostí
Lítost není totéž, co empatie. Zatímco empatie předpokládá snahu porozumět prožívání druhého, lítost často vychází z představy, že "život toho druhého je horší než můj". Tento rozdíl bývá popisován i v etických debatách o pomáhajících profesích, kde se upozorňuje na riziko asymetrického vztahu mezi pomáhajícím a "pomáhaným".
V tomto smyslu se lítost blíží tomu, co filozofie a etika označují jako paternalistický postoj =dobrý úmysl spojený s nerovností moci.
Lítost jako morální gesto
Zastánci lítosti by mohli namítnout, že jde o přirozenou reakci na utrpení. V etice péče (Ethics of care, od Carol Gilligan) je důraz kladen na vztahovost, citlivost a reakci na zranitelnost druhého. Z tohoto pohledu může být lítost chápána jako morální impuls. Začátek zájmu o druhého člověka.
Také v sociální práci bývá lítost spojována s motivací pomáhat, chránit a zmírňovat dopady znevýhodnění. Sama o sobě však ještě neříká nic o kvalitě vztahu ani o důsledcích, které přináší.
Když se lítost stává problémem
Kritika lítosti se opírá mimo jiné o sociální model postižení, který upozorňuje, že problémem není primárně tělo nebo psychika jednotlivce, ale bariéry společnosti, prostředí a postojů.
Z tohoto pohledu lítost:
- individualizuje strukturální problém,
- posouvá pozornost od systému k "nešťastnému jednotlivci",
- udržuje obraz osoby se zdravotním postižením jako objektu péče, nikoli jako aktéra.
Autoři z oblasti disability studies (např. Tom Shakespeare, který je sám člověkem se zdravotním postižením) upozorňují, že lítost může posilovat stereotypy a legitimizovat nerovné zacházení, i když je motivována dobrým úmyslem.
Perspektivy lidí se zdravotním postižením
Hlasy lidí se zdravotním postižením často zdůrazňují, že neodmítají solidaritu, ale odmítají redukci své identity. Kritika tzv. inspiration porn (termín Stelly Young) ukazuje, jak snadno se z lítosti a obdivu může stát nástroj, který slouží spíše majoritní společnosti než samotným lidem s postižením.
Zároveň je důležité reflektovat, že zkušenosti nejsou jednotné. Eticky problematické je právě to, když se lítost stane automatickou reakcí. Bez ptaní, bez vztahu a bez kontextu.
I'm not your inspiration, thank you very much - Stella Young (dostupné titulky)
Co s tím v sociální práci
Etický kodex sociální práce staví na principech důstojnosti, autonomie a respektu. V tomto rámci je namístě ptát se, zda lítost tyto hodnoty podporuje, nebo oslabuje.
Reflexivní praxe, o které píší např. Donald Schön nebo Jan Fook, vybízí k tomu, abychom zkoumali vlastní postoje a emoce:
- Proč lítost cítím?
- Jaký obraz druhého si tím vytvářím?
- Jaký dopad má můj postoj na vztah a spolupráci?
Možná se ukazuje, že eticky nosnější, než lítost je respekt, uznání a partnerský přístup.
Závěr
Otázka, zda je lítost vůči osobám se zdravotním postižením morální, zůstává otevřená. Možná nejde o to, lítost zakázat nebo přijmout, ale přestat ji považovat za samozřejmou ctnost.
Morální výzvou může být spíše ochota vzdát se nadřazené pozice, naslouchat a přehodnocovat jazyk i praxi, ve které se pohybujeme.