Střed legislativy a praxe v práci s pěstounskými rodinami
Autor textu : Jitka Skálová
Práce s pěstounskými rodinami v České republice je oblastí, kde se výrazně střetává teoretická rovina legislativy s každodenní praxí terénních pracovníků a samotných pěstounů. Zákony a vyhlášky stanovují jasná pravidla pro výkon pěstounské péče. Například povinnost pravidelného vzdělávání pěstounů, dohled ze strany orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) či zajištění kontaktu dítěte s biologickou rodinou. Přesto však mohou v praxi při naplňování těchto požadavků vznikat různé obtíže.
Jedním z častých problémů je nedostatek kapacit a času u sociálních pracovníků, což vede k formálním kontrolám a omezené podpoře pěstounských rodin. Pěstouni tak často čelí nejasnostem ohledně svých práv a povinností, nebo jim schází dostatečná metodická podpora při řešení složitých situací s dětmi. Významný střet se projevuje také v oblasti tzv. respitní péče a krátkodobého hlídání, které mají doprovodné organizace zajišťovat a nést odpovědnost za jejich kvalitu. Aktuální nařízení však často vůbec nepřihlížejí k individuálním potřebám konkrétních rodin a dětí. Služby jsou nastaveny univerzálně, bez možnosti větší flexibility a přizpůsobení, což může být pro rodiny i děti limitující nebo dokonce kontraproduktivní.
Dalším bodem střetu je požadavek na zachování kontaktů dítěte s biologickou rodinou, který může být v některých případech pro dítě nevhodný nebo dokonce ohrožující, přestože legislativa tento kontakt upřednostňuje.
V realitě se tak odborníci i rodiny často pohybují na hranici mezi naplňováním zákonných požadavků a skutečnými potřebami dětí. Právě zde vzniká potřeba otevřené komunikace mezi všemi zúčastněnými stranami a ochoty hledat individuální řešení, která budou v souladu se zákonem, ale zároveň reflektují nejlepší zájmy dítěte. Praxe ukazuje, že bez pružného přístupu a systémové podpory může docházet k frustraci pěstounů i pracovníků, což může negativně ovlivnit stabilitu pěstounské péče.
Doprovázejícím organizacím by měl být dán větší prostor pro flexibilní práci s rodinou, aby bylo možné skutečně naplnit individuální potřeby každého dítěte i samotných pěstounů. Současná legislativa často vnímá pěstounskou péči příliš uniformně a nerespektuje rozdíly mezi dětmi, které jsou ve zprostředkované pěstounské péči, a těmi, které byly svěřeny do péče širší biologické rodiny, například prarodičům či jiným příbuzným. V praxi tak vznikají situace, kdy zákonné rámce neodpovídají reálným potřebám jednotlivých rodin a dětí.
Navíc stát v posledních letech klade důraz zejména na kontrolu, aby nedocházelo k neoprávněnému čerpání státního příspěvku, což vede k atmosféře všeobecné nedůvěry vůči rodinám. Tato nedůvěra však může být zásadní překážkou pro rozvoj kvalitní a skutečně podpůrné pěstounské péče, protože místo zaměření na posilování rodin a podporu jejich kompetencí se systém soustředí na formální kontrolní mechanismy.
Je proto žádoucí otevřít diskusi o změně legislativy tak, aby reflektovala různé situace pěstounských rodin a posilovala partnerský přístup mezi státem, doprovázejícími organizacemi a samotnými pečujícími rodinami.
Text přináší osobní pohled autora/autorky na zkušenosti z praxe.