Všechno jsem stíhala. Jen sebe ne.

Tento text se dotýká tématu psychického vyčerpání a vyhoření. Článek vychází z osobní zkušenosti autorky a je publikován anonymně z důvodu ochrany jejího soukromí. 

Kolegyně byla všude. Neustále v pohybu. Telefon u ucha, rychlé kroky po chodbě, další schůzka, další nápad, další úkol. Působila energicky, akčně, nepostradatelně. Všichni ji vnímali jako tu, která "to táhne".

Já jsem byla nová. Čerstvě po škole, v prvním zaměstnání. S pocitem, že se musím osvědčit. Že mám být vděčná za příležitost.

Začalo to vlastně docela nenápadně.
"Mohla bys mi prosím zapsat dnešní schůzku?"
"Nevadilo by ti vyplnit ten formulář? Já teď musím hned pryč."

Říkala to mile. S úsměvem. A já souhlasila. Protože jsem jí chtěla pomoct. Protože jsem měla pocit, že se to ode mě čeká.

Práce, která není vidět

Zatímco ona byla u klientů, já seděla u počítače. Psala jsem zápisy ze schůzek s klienty, u kterých jsem často ani nebyla osobně přítomná. A podepisovala jsem se jejím jménem. Doplňovala dokumentaci. Vyplňovala povinné formuláře. Kontrolovala termíny. Hlídala, aby bylo všechno v systému.

Byla to práce, která nebyla vidět. Nebyla slyšet. Nebyla na poradách.
Ale byla nutná. Protože kdyby nebyla, byl by to problém. A to jsem nechtěla.

Oficiálně to byly její povinnosti. Byla služebně starší. Zkušenější. Jenže mezi tím, co je "oficiální", a tím, co se skutečně děje, bývá někdy propast. A já jsem stála přesně v ní.

Porady, kde jsem nebyla přítomná – i když jsem tam seděla

Na poradách se mluvilo hodně. O tom, jak je kolegyně přetížená. Jestli toho na ni není moc. Jestli by se jí nemělo ulevit. A jestli bych si některé její agendy nebo klienty nemohla převzít já.

Seděla jsem tam a poslouchala. Nikdo se neptal, kdo dělá zápisy. Kdo vyplňuje formuláře. Kdo po večerech kontroluje, jestli něco nechybí. Nikdo se neptal mě. Ale ani já jsem se neozvala.

A tak jsem mlčela.
Protože jsem nechtěla "bonzovat".
Protože jsem se bála reakce, která by mohla přijít.

Když zazněla otázka, jestli toho kolegyně nemá moc, odpověděla, že je to náročné a že si musí vzít v pátek volno, aby si odpočinula. A já jsem si v duchu říkala, že většinu těch věcí už přece dávno dělám já. Jen jsem to nikdy neřekla nahlas.

Únava, která se nedala dohnat

Postupně jsem přestala rozlišovat pracovní dobu. Zápisy jsem dodělávala po večerech. Formuláře o víkendech. Měla jsem pocit, že když to neudělám já, neudělá to nikdo. A že následky by nesli klienti, nebo my všichni jako pracovní kolektiv.

Začala jsem být podrážděná. Zapomínala jsem. Byla jsem unavená ještě dřív, než den začal. Tělo mi dávalo signály, ale já jsem je ignorovala. Říkala jsem si, že to k začátkům patří. Že si musím zvyknout. Přece jen škola byla jiná. A tohle už je asi ta "opravdová" práce.

Jenže únava nepřecházela. Naopak.

Přidaly se i další psychosomatické obtíže. Cestou do práce i z práce jsem v autě brečela. Po příchodu domů jsem si už jen lehla a spala. Třásla jsem se. Začal mě bolet žaludek. Přestávala jsem jíst.

Poté přišla moje dlouho plánovaná týdenní dovolená.

Den, kdy jsem už nemohla

Předposlední den dovolené mi přišla zpráva právě od této kolegyně. Psala mi, že je v jednom z formulářů chyba. Že jsem měla ještě před dovolenou zavolat jejímu klientovi (což jsem mimochodem udělala). Ptala se, kde je to v zápise. A že jí nevychází hodiny na klienta.

V tu chvíli jsem si řekla, že už končím. Že se tam nevrátím. Do práce, kde jsem byla přes rok a půl. Do práce, která mě jinak, s klienty, bavila.

Poprvé v životě jsem si vzala neschopenku. S pocitem obrovské viny. A ještě větší úlevy.

U lékaře jsem mluvila dlouho. O práci. O odpovědnosti. O tom, že už nemám sílu. Diagnóza byla, alespoň podle něj, jasná. Depresivní epizoda. Dodal, že to takhle přece nejde, a zeptal se, proč jsem nepřišla dřív. A na závěr přihodil úsměv s tím, ať podám raději výpověď. Že o nic přece nejde.

Bylo to, jako by někdo konečně řekl nahlas to, co jsem si sama nechtěla přiznat.

Co mi zůstalo

Dnes už vím, že jsem nevyhořela proto, že bych byla neschopná. Vyhořela jsem proto, že jsem nesla odpovědnost, kterou jsem nést neměla. A v tu chvíli jsem ani já sama nic neřekla.

Tenhle příběh není o jedné kolegyni. Je o systému, kde je vidět aktivita, ale nevidí se tichá práce v pozadí. Kde se ptáme těch hlasitých a přehlížíme ty tiché, kteří to mnohdy drží pohromadě. A také o tom, jak důležité je umět se postavit sám za sebe. Což už snad dnes umím.